Každý člověk má právo na svou důstojnost — tu není možné kompenzovat finančně. Zároveň jsou modelky (a modelové) často finančně podhodnoceny a na velké výdělky dosáhne jen minimum z nich. U reklam je problematické využití lidského těla pouze jako atraktivního objektu. Tato praxe vede k tomu, že častěji nemáme rádi vlastní tělo a u ostatních máme nerealistická očekávání na vzhled.

Příběh, v němž se setkávají obě roviny najdeme i na webu sexismy.cz, který sbírá zkušenosti žen i můžu se sexismem:

„Pracovala jsem jako hosteska v obchodním centru, kde mi jeden muž řekl: ‚Já vím, slečno, že vás zajímá můj názor, protože chcete prodat, ale mě zajímají jenom vaše kozy a zadek.‘ Dodnes se stydím a přitom nemám za co. Vsadím se, že on se nestydí vůbec.“

Taková zkušenost nevzniká „z ničeho“. Chování muže v příběhu je v souladu s reklamní praxí, v níž je zkrášlování ženského zevnějšku motivováno ziskem pozornosti mužů. (Renzetti, Curran 2003) Média zrcadlí hodnoty, normy a vztahy, které dominují ve společnosti. Studie navíc sice ukazují, že heterosexuální muži rádi vidí atraktivní modelky v reklamách, ale jejich následná schopnost vybavit si produkt, který reklama inzerovala, je nízká. (Courtney a Whipple, 1983)